Slovesa - Pravidla českého pravopisu
(Verba)
Jsou základním slovním druhem. Svým významem vyjadřují vždy děj, a to buď činnost podmětu (píši, běžím), stav podmětu (sedím, ležím) nebo změnu jeho stavu (probouzím se, stárnu), popř. děj, který se na podmět neváže (taje, hřmí, prší). Slovesa se časují (konjugace).
Slovesa plnovýznamová. Mají samostatný věcný (lexikální) význam a vyjadřují i významy mluvnické.
Slovesa pomocná. mají oslabený lexikální význam, vyjadřují mluvnické významy. Řadíme k nim:
Vlastní pomocná slovesa být, bývat, mít, mívat; tvoří se jimi složené slovesné tvary, př. četl jsem, budu číst, jsem chválen, mám nakoupeno aj. Za pomocná slovesa se pokládají i slovesa sponová, která spojují jmenný přísudek s podmětem, př. Bratr se stal rybářem. Počasí je pěkné. Někdy lze těchto sloves užít i samostatně a jsou plnovýznamová, př. Strašidla nejsou.
Modální (způsobová) slovesa chtít, mít, moci, muset, smět, která obměňují význam slovesa po stránce modální (možnost, nutnost aj.), př. Chci spát. Musíš přijít. Měl odejít.
Fázová slovesa začít, začínat, přestat, přestávat, nepřestávat, zůstat - označují různé fáze děje.
Podle povahy děje, který slovesa vyjadřují, se dělí do dvou významových skupin:
Činnostní slovesa (akční) vyjadřují činnost vycházející od nějakého činitele, př. vařit, hlásit, řezat aj. Podle toho, zda se činnost týká podmětu nebo předmětu, dělíme slovesa na bezpředmětová (subjektová) a předmětová (objektová). Předmětová slovesa řídí pád jména, kterého se děj slovesa přímo týká, př. čtu román, píši sestře, mluvím o počasí, dopustil se zločinu aj. Předmětová slovesa, která mají vazbu s bezpředložkovým akuzativem, jsou přechodná (tranzitivní), př. táhnout vozík, poslouchat rozhlas, ostatní jsou nepřechodná (intranzitivní), př. dosáhnout cíle, psát perem. Tatáž slovesa mohou být předmětová i bezpředmětová, př. vidí hrad x vidí daleko. Bezpředmětová slovesa nepotřebují doplnění předmětem, př. žít, jít, slzet, stárnout aj. Tato slovesa mohou mít předmět jen ojediněle, jde o tzv. vnitřní podmět, který se uplatňuje v knižním stylu, př. žít život, bojovat boj aj.
Stavová slovesa vyjadřují stav nebo přechod z jednoho stavu do druhého, př. stárnout, černat, růst aj. Jsou vždy bezpředmětová.
Zvratná slovesa (reflexíva) vznikají spojením slovesa s akuzativem nebo s dativem osobního zvratného zájmena se, si. Zvratnost je formálním příznakem slovesa a má několik funkcí:
Morfém se, si je trvalou součástí slovesa; slovesa se vyskytují jen v tomto spojení, jde pouze o tzv. zvratná slovesa (reflexíva tantum), př. smát se, bát se, oddechnout si aj.
Tvary se, si se pociťují jako tvary zvratného zájmena a ve spojení se slovesy předmětovými vzniká skladební dvojice; se, si plní funkci předmětu, př. mýt se, učesat se, koupit si aj. Jsou označována jako vlastní zvratná slovesa. Patří k nim slovesa reciproční, př. Přátelé se zdraví.
Zvratná slovesa významově obměňují slovesa nezvratná; tvoří se jimi zvratné pasívum (Ulice se čistí. Most se staví.), mají význam stavový (Okna se rozbila.), vyjadřují velkou míru (pospal si, naběhal se), neosobní vazbu (Leží se pěkně), oslabený dativ prospěchový (Vykračoval si pyšně.)
Slovesné tvary :
Tvar slovesa může být tvořen i více než jednou výrazovou jednotkou. Rozlišujeme slovesné tvary :
Jednoduché (syntetické), které se skládají z tvarotvorného základu slova (totožného s kořenem slova) a z tvarotvorného formantu, který bývá zpravidla složen z kmenotvorné přípony (jedna nebo více hlásek) a ohýbací koncovky (konjugačního formantu), př. tisk-n-e, kup-uj-e.
U každého slovesa rozlišujeme:
kmen přítomný (prézentní) - je tou částí slovesa, která zůstává, když odtrhneme zakončení 3. os. sg, př. ber-e, nes-e, pros-í, děl-á;
kmen infinitivní (dříve minulý) - vznikne po odtržení -l, -la, -lo, -li...., př. bra-l, minu-l, prosi-l....
K jednoduchým tvarům řadíme:
Tvary tvořené z kmene přítomného, a to přítomný čas oznamovacího způsobu (indikativ prézentní), př. píši, čtu; rozkazovací způsob (imperativ), př. piš, pracuj; budoucí čas (futurum) sloves nedokonavých s předponou po-, př. pojedu, ponesu; přechodník přítomný, př. nesa, kresle, pracuje.
Tvary tvořené z kmene infinitivního, a to infinitiv, př. číst, běžet, přechodník minulý, př. přines, odebrav, příčestí činné (participium préterita), př. běžel, nesl, prosil, příčestí trpné (participium pasíva), př. nesen, chválen.
Složené (analytické) vznikají spojením tvaru plnovýznamového slovesa s jednoduchým nebo složeným tvarem pomocného slovesa být, bývat, př. četl jsem, kdybych byl četl, je napsán aj. Řadíme k nim: čas minulý (préteritum), př. psala jsem, opisný budoucí čas (futurum) sloves nedokonavých, př. budu prosit, podmiňovací způsob (kondicionál), a to přítomný (pracoval bych) a minulý (byl bych pracoval). Zvláštním druhem složených tvarů jsou zvratná slovesa (reflexíva), která se skládají z nezvratného slovesa a volné zvratné částice (reflexívního morfému) se, př. přiznat se, držet se.
Slovesné konstrukce. Od analytických tvarů se odlišují tím, že si jejich složky podržují svůj význam lexikální i gramatický.
Konstrukce slovesa být, bývat a příčestí trpné významového slovesa s významem dějovým (Viník je odsouzen, byl souzen. Okna jsou otvírána.). Těsně se k nim přimykají konstrukce s významem stavovým, výsledným (Okno je otevřeno). K vyjádření výsledného stavu slouží i další transformační konstrukce se zůstat, zůstávat, mít, mívat, dostat, př. Okno zůstalo/zůstávalo otevřeno/otevřené. Mám oblek vyžehlen(ý). Mám nakoupeno, uklizeno aj.
Volně se k nim přiřazují tzv. slovesně jmenná spojení složená z tzv. funkčního slovesa, jímž bývá sloveso významově chudé, a abstraktního substantiva, často deverbativního charakteru, které obsahuje významové jádro spojení, př. podniknout výlet, konat přípravy, přijít do rozpaků, pronést přednášku aj.
Slovesné tvary se dále dělí:
Určité tvary (finitní). Vyjadřují všechny mluvnické významy slovesné a určují se u nich mluvnické kategorie (osoba, číslo, čas, způsob, slovesný rod, vid). Dále pak ještě slovesný třída a vzor, které ovšem nepatří mezi mluvnické významy, protože žádný mluvnický význam nevyjadřují. Jde pouze o formální zařazení sloves k příslušnému časovacímu typu. Tyto tvary vyjadřují predikativní jádro věty.
Neurčité tvary (infinitní). Nevyjadřují všechny mluvnické významy. Řadíme k nim infinitiv, příčestí činné a trpné, přechodníky.
Podstatné jméno slovesné (verbální substantivum - VS)
Z většiny sloves možno utvořit VS, které vždy zachovává vidový význam, př. mést, vymést, vymetat, vymetávat - metení, vymetení, vymetání, vymetávání; zrát, uzrát, uzrávat - zrání, uzrání, uzrávání. VS jsou vybavena morfémy pro vyjadřování významů pádových a číselných. Stejně jako u abstraktních jmen, také se realizuje kategorie plurálu jen v omezené míře. Skloňují se podle vzoru STAVENÍ. Je-li třeba k VS připojit údaje o jeho původci, čísle, čase, modalitě, aktivní nebo pasivní perspektivě, nemůže se to stát prostředky morfologickými, ale lexikálními (přívlastek při VS), př. (já) vyprávím - mé vyprávění, psi štěkají - psí štěkání, plyn uniká - unikání plynu aj. VS zachovávají většinou i slovesnou vazbu kromě akuzativu, ta se mění v genitiv, př. zápolit s představami - zápolení s představami; uzavřít dohodu - uzavření dohody. VS zakončená na -n(á), -t(á) se považují za zpodstatnělá příčestí trpná. Po formální stránce patří k přídavným jménům (odbíjená, dožatá) - viz adjektivní typy podstatných jmen.
Přídavné jméno slovesné (verbální adjektivum - VA)
Za VA se považují tyto slovnědruhové formy:
Ø zpřídavnělý přechodník přítomný, př. dělající;
Ø zpřídavnělé příčestí činné, př. spadlý;
Ø zpřídavnělé příčestí trpné, př. udělán - udělaný, krytý;
Ø zpřídavnělý přechodník minulý, př. udělavší.
Centrální postavení má zpřídavnělý přechodník přítomný a zpřídavnělé příčestí trpné, na periferii systému stojí zpřídavnělé příčestí činné a zpřídavnělý přechodník minulý.
Skloňují se podle vz. MLADÝ (zakončena na -lý, -ný, -tý) nebo podle vz. JARNÍ (zakončená na -čí, -ší).
Kategorie čísla - je určena shodou se substantivem a je formálně vyjádřena adjektivními prostředky, př. Děti se smějí. x Smějící se děti. U některých tvarů jsou zachovány vidové významy.
Infinitiv (neurčitek)
Tvoří se z kmene infinitivního (minulého) koncovou příponou -t (knižně -ti). U sloves se zakončením kmene na -k, -h je infinitiv zakončen na -ci (hovorově -ct, př. říct, moct). U infinitivu určujeme vid a částečně je nositelem slovesného rodu.
Ze syntaktického hlediska mluvíme o infinitivu podmětovém (Je svéhlavost odmítat tak výhodná návrh.), předmětovém (Viděl svítit hvězdu.), přívlastkovém (Dostalo se mi cti prožít s vámi krásný večer.), příslovečném, a to účelovém (Šli jsme pozorovat hvězdy.) a přirovnávacím (Nebránit zlu je skoro taková vina jako je podporovat.). Dále lze uvést apoziční funkci infinitivu (Nezbude mi nic jiného než odejít.) a samostatné infinitivy jmenovací v antepozici k dominujícímu výrazu (Stěžovat si, na to je užije.) i v postpozici k dominujícímu výrazu, který nemá konstrukci s infinitivem (To je rozdíl vážit si něčí práce, a zlehčovat ji.).
Přechodníky (transgresivy)
Přechodníky patří k tzv. jmenným slovesným tvarům. S výjimkou několika přechodníků ustrnulých se jich užívá jen v konstrukcích stejnopodmětových. Podle tvaru rozlišujeme přechodníky:
Přítomné: vyjadřují současný děj s jiným dějem v kterékoli době, tj. v přítomnosti, minulosti i budoucnosti. Při jejich tvoření vycházíme z tvaru 3. os. pl ind. préz.:
Ø 3. os. pl zakončená na -ou (nesou): tvary přechodníku: maskulina -a (nesa), feminina, neutra -ouc (nesouc), pl (pro všechny rody -ouce (nesouce);
Ø 3. os. pl zakončena na -í (kupují): maskulina -e (kupuje), feminina, neutra -íc (kupujíc), pl (pro všechny rody) -íce (kupujíce).
Minulé: vyjadřují děj předčasný, který v minulosti předcházel před jiným dějem. Tvoří se od kmene infinitivního, zpravidla jen od sloves dokonavých. Při tvoření vycházíme z kmene infinitivního:
Ø je-li zakončen na samohlásku (uděla-l, pokry-l), je tvar pro maskulinum zakončen na -v (udělav, pokryv), pro femininum a neutrum na -vši (udělavši, pokryvši) a pro množné číslo všech rodů na -vše (udělavše, pokryvše); sloveso jít má přechodník minulý: přišed, přišedše;
Ø je-li zakončen na souhlásku (dones-l, přived-l), tvoří tvar maskulina sám kmen (dones, přived), tvar feminina a neutra je zakončen na -ši (donesši, přivedši) a pro množné číslo všech rodů na -še (donesše, přivedše). U sloves vzoru TISKNOUT se infinitivní kmen rozšiřuje o -nu-, př. tisk-l - vytisknuv, vytisknuvši, vytisknuvše.
Budoucí: přítomný tvar přechodníku u sloves dokonavých. Již zcela zastaral a vyšel z užívání, př. Výši pokuty stanoví soud, Vyšetře příjmy odsouzeného.
Ve větě může být přechodník rozvit stejnými větnými členy jako sloveso. Toto spojení se nazývá přechodníková vazba a ve větě ji oddělujeme čárkami. Holý přechodník se zpravidla čárkou neodděluje.
V současné době se přechodníků užívá pouze v psaných projevech. Výjimkou jsou tzv. ustrnulé přechodníky ve tvaru maskulina, které se staly příslovci, př. chtě nechtě, sedě leže, kleče, počínaje, nebo předložkou, př. vyjma.
Příčestí (participia)
Podobně jako přechodníky patří ke jmenným slovesným tvarům. Vyjadřují jeden slovesný rod a z jmenných kategorií číslo, rod a životnost.
Příčestí činné (participium préterita) se tvoří z kmene infinitivního příponou -l- (proto se nazývá také příčestí l-ové) a jmennými koncovkami: sg -0, -a, -o tvarů adjektiv podle vzoru ŠŤASTEN. Vždy je součástí určitých složených slovesných tvarů času minulého (přišel jsem) a způsobu podmiňovacího (přišel bych, byl bych přišel).
Příčestí trpné (participium pasíva) se tvoří z kmene infinitivního příponami -n, -en, -t (proto se nazývá také příčestí n-ové a t-ové) jmennými koncovkami, shodně jako u příčestí činného. Zpravidla se ho neužívá samostatně, ale je součástí opisného pasíva (je dojat, byl postaven). Při jeho tvoření dochází v kmeni k hláskovým alternacím, př. pekl - pečen, pustit - puštěn, vypral - vyprán aj.
Slovesné kategorie (KATEGORIE NIŽŠÍHO ŘÁDU) :
OSOBA
Vyjadřují ji všechny finitní tvary slovesa jednoduché i složené. Význam kategorie vyplývá ze vztahu mezi obsahem výpovědi a účastníky promluvy; jde především o vztah účasti a neúčasti na promluvě. 1. os. sg vyjadřuje podmět věty (je totožný s původcem promluvy). 2. os. sg signalizuje, že podmět je totožný s příjemcem promluvy (adresátem), a 3. os. vyjadřuje neúčast na promluvě. Vzhledem k 1. a 2. osobě je neutrální. Tvary, v nichž nositel děje není vyjádřen, se označují jako neosobní; sloveso má tvar 3. os. sg, př. hřmí, prší, stýská se mi aj. Ve tvaru 3. os. pl bývá nejčastěji vyjádřen tzv. všeobecný podmět, př. Hlásili v rozhlase. Psali o tom v novinách. aj. Změnou osoby vznikají některé příznakové slohové prostředky, př. onkání (Šla sem!).
ČÍSLO
Stejně jako u jmen rozlišujeme číslo jednotné - singulár (sg) a číslo množné - plurál (pl). Připomínáme, že číslo u sloves má jinou povahu než u jmen. Plurál nevyjadřuje více dějů, ale skutečnost, že nositel děje je v množném čísle. Číslo je prostředkem pro vyjádření shody přísudku s podmětem. Je úzce spjato s mluvnickou osobou. Posun v čísle, ale i v osobě se projevuje při onikání (Co na to říkají, pane Novák?). V odborných textech se vyskytuje tzv. plurál autorský (plurál skromnosti) autor projevu se vyjadřuje v 1. os. pl, i když jde o závěry k nimž dospěl svým výzkumem. V historických materiálech se setkáváme s tzv. plurálem majestátním - plurál majestaticus (My král, jsme se rozhodli.).
ČAS
Čas určujeme podle skutečné doby projevu ze stanoviska mluvčího, a to: přítomný čas (prézens) - děj je současný s projevem, trvá za projevu; minulý čas (préteritum) - děj proběhl před dobou projevu; budoucí čas (futurum) - děj nastane až po projevu.
U některých nedokonavých sloves s významem pohybu nebo stavu se budoucí čas vyjadřuje tvarem jednoduchým s předponou po-, př. ponesu, poletím, půjdu (ze staršího pójdu). Předpona po- má význam pouze gramatický (nemění vid ani lexikální význam slova). Vedle jednoduchých tvarů lze vyjádřit budoucí čas i tvary složenými, př. kupuji (budu kupovat), pracuji (budu pracovat). Slovesné časy se úzce váží na významy vidové a lze je určovat jen v souvislosti s nimi. Slovesa nedokonavá vyjadřují všechny tři časy (píši, psal jsem. budu psát), slovesa dokonavá jen čas minulý a budoucí (zavolal jsem, zavolám). Příznakově se tvarů přítomného času užívá pro vyjádření děje budoucího, př. Zítra jdeme k zubaři. Ve vyprávěcím minulém čase můžeme použít času přítomného (tzv. prézens historický) k oživení vyprávění, zvláště při vyvrcholení děje. Přítomnými tvary se mohou vyjadřovat i děje bez zřetele k určitému času, které mají všeobecnou platnost (tzv. prézens gnómický), př. Ruka ruku myje. S poctivostí nejdál dojdeš. Slovesné děje mohou probíhat současně (Stojí a dívá se.), anebo jeden je předčasný a druhý následný (Vstal a odešel.). Obsah věty můžeme orientovat: vzhledem k momentu promluvy (čas absolutní), vzhledem k obsahu jiné věty (čas relativní - poměrný). V češtině máme gramatické prostředky pro vyjádření časů absolutních, nemáme však zvláštní prostředky pro vyjádření časů relativních. Připomínáme, že ve starších textech se vyskytuje čas předminulý (antepréteritum), př. byl jsem nesl.
SLOVESNÝ ZPŮSOB (MODUS)
Gramatické vyjádření modality - postoje mluvčího k reálnosti promluvy, vztah obsahu výpovědi ke skutečnosti v pojetí mluvčího. Oznamovací způsob (indikativ) je bezpříznakový. Vyjadřuje děj, který se (ne)uskutečnil, (ne)uskuteční nebo (ne)uskutečňuje, př. Otec chválí syna. Bratr křičí. Nepřijdu. Rozkazovací způsob (imperativ) má funkci apelovosti a vyjadřuje rozkaz, výzvu, přání - děj, který má podle vůle mluvčího uskutečnit někdo jiný (adresát). Má vlastní jednoduché tvary pro 2. os. sg a pl a pro 1. os. pl (Pracuj! Pracujte! Pracujme!). V jiných osobách se vyjadřuje tvary způsobu oznamovacího s částicemi ať, kéž, nechť, př. Ať už jde! Nechť přijde! Kéž uspěje! Jsou to tvary opisné. Důrazný rozkaz se vyjadřuje i tvary oznamovacího způsobu, př. Mlčíš! Budeš mlčet!, a infinitivem, př. Nekouřit! Rozkazovacím způsobem je možno vyjádřit i prosbu, př. Promiň!, a výzvu, př. Otoč klikou. Svou výzvovou funkcí je blízký vokativu, a proto se často sdružuje s vokativní větou, př. Pavle, odpusť! Podmiňovací způsob (kondicionál) vyjadřuje děj hypotetický, př. Přišel bych, ale nemám čas, a děj žádaný, přaný, př. Kéž by přišel. Někdy je tento typ kondicionálu označován jako 4. slovesný způsob - optativ; skládá se z částice, kondicionálu nebo indikativu a příznakové zvolací intonace. Rozlišujeme kondicionál přítomný (vyprávěl bych) a kondicionál minulý (byl bych býval vyprávěl), který je v současné době nahrazován kondicionálem přítomným. Kondicionálu se někdy používá k vyjádření zdvořilostnímu, př. Chtěl bych vás poprosit.
SLOVESNÝ ROD (GENUS VERBI)
Kategorie souvisí s vyjadřováním vztahu mezi subjektem a slovesem. Od původce děje (agens) slovesný děj vychází, př. Koně táhnou., na cíl děje (patiens) slovesný děj přechází, př. Koně táhnou vůz. Je-li původce děje ve větě podmětem a cíl děje předmětem, je sloveso v činném rodě (aktivum), př. Dělníci staví most. Není-li ve větě podmětem původce děje, tzv. děj koná někdo jiný než podmět je sloveso v trpném rodě (pasívu), př. Most je stavěn dělníky. Podle způsobu tvoření rozlišujeme pasívum opisné (analytický tvar), složené z příčestí trpného a tvaru slovesa být, př. je chválen, byl pochválen, bude oznámeno, a pasívum zvratné (reflexívní), které vyjadřuje dějovost (činnost), a to především u sloves nedokonavých, zpravidla jen při podmětu věcném, př. Okna se myjí. Lístky se vydávají. U podmětu osobního má zvratná podoba význam jiný, př. myji se. Je-li vyjádřen původce činnosti, nelze opisný tvar nahradit tvarem zvratným, př. Dopisy jsou doručovány listonošem. Dvojí rod tvoří zpravidla slovesa předmětová, a to především přechodná, u nichž cíl děje přechází do postavení podmětu, tzv. pasívum osobní, př. Stroj mlátí obilí. - Obilí se mlátí. Jde o věty dvojčlenné. Od nepřechodných sloves se tvoří pasívum neosobní, př. Pavel dosáhl cíle. - Cíle bylo dosaženo. Vznikají jednočlenné věty slovesné. U sloves předmětových existují jistá omezení. Trpný rod se netvoří: Od sloves přechodných vyjadřujících tělesné a duševní stavy (Bolí ho hlava. Pálí ho oči. Zebou ho nohy.); od sloves přechodných s volným morfémem si, př. Plánoval si cestu. Dal si oběd., od stále zvratných sloves (reflexíva tantum), př. smát se, ptát se, bát se aj. Zvratná podoba pasíva je rozšířena v běžně mluveném jazyce a ve spisovném jazyce je prostředkem neutrálním. Opisné pasívum má poněkud knižní ráz.
VID (ASPEKT)
Jde o gramaticko-lexikální prostředek slovesa, protože svou povahou určuje mluvnický i lexikální význam slovesa. Není syntaktickým prostředkem (skladebným), jeho syntaktické využití je podřízeno kontextu a výstavbě věty. Rozlišujeme průběh slovesného děje neohraničený - slovesa nedokonavá (imperfektiva) a děj ohraničený, zaměřený k určitému bodu, většinou však vznikají ze sloves dokonavých, prostých i předponových, odvozovacími příponami, př. přinese - přináší, odvede - odvádí, koupí - kupuje aj. Slovesa dokonavá nemohou vyjadřovat děj probíhající v přítomnosti, ale jen děj, který se již uskutečnil, př. napsal jsem, nebo se teprve uskuteční, př. napíšu. Nejčastěji se tvoří z prostých nedokonavých sloves předponami, př. píše - napíše, čte - přečte. Málo početná jsou dokonavá slovesa neodvozená, př. koupí, sejde, dá aj. Slovesa vytvářejí tzv. vidové dvojice. Základem může být sloveso nedokonavé, z něhož se přidáním slovotvorné předpony (prefixací) tvoří slovesa dokonavá, př. kreslit - nakreslit, zpívat - zazpívat, a nelze už k těmto slovesům tvořit další nedokonavý protějšek. Základem může být i sloveso dokonavé, od něhož se změnou slovotvorné přípony (sufixací) tvoří sloveso nedokonavé jiného slovesného typu, př. dát - dávat, vyhodit - vyhazovat; nést - přinést - přinášet. Prostě vidové předpony nemění slovní význam, ale pouze vid nedokonavého slovesa, př. o-: klamat - oklamat; na-: kreslit - nakreslit; po-: kapat - pokapat; u-: mýt - umýt; vy-: čistit - vyčistit; z-, ze-: hroutit se - zhroutit se, stárnout - zestárnout. Slovesa cizího původu zakončená na -ovat a několik sloves domácího původu mají stejnou podobu pro děj dokonavý i nedokonavý - slovesa obouvidová, př. věnovat se, obětovat, darovat, argumentovat, definovat aj. V konkrétním textu však mají i tato slovesa jen jeden vid. Zřetelná je tendence tvořit také u nich vidovou dvojici, př. adaptovat - zadaptovat, analyzovat - vyanalyzovat. Jen nedokonavá jsou slovesa modální a stavová, poměrně malou skupinu tvoří jen slovesa dokonavá, př. uštknout.
Násobenost a nenásobenost
Vedle vidových dvojic se tvoří ještě dvojice sloves násobených a nenásobených podle toho, zda vyjadřují opakovaný děj či nikoli. Nenásobená slovesa vyjadřují děj, který nemá příznak opakovanosti, př. nesl, řekl. Násobená slovesa vyjadřují opakování děje, př. dával, říkával, chodíval. Dělíme je na opětovací (iterativa), př. říkal, dával, a na opakovací (frekventativa), př. dávával, říkával.
Způsob slovesného děje (actio verbi)
Tímto termínem se souhrnně označují ty obecné významy sloves, které modifikují význam slovesa základního a vyjadřují se formálními prostředky (předponami nebo příponami). Nelze však mluvit o kategoriích gramatických, neboť se tu formálními prostředky tvoří vlastně slova nová, od základních odvozená a lexikálně od nich odlišná. Jde o přechodný jev mezi formální morfologií a slovotvorbou.
Ke způsobu slovesného děje řadíme:
Fázovost děje. Je vidovosti nejblíže. Vyjadřuje některou fázi děje, a to: fázi začáteční - slovesa počínací , př. vyběhl, vybíhal, vybíhával; fázi konečnou, př. doběhl, dobíhal, dobíhával. Začátek i konec děje, a tím omezení na jistou dobu, vyjadřují slovesa omezovací, př. proběhl se.
Rozměr děje. Děj může trvat jen okamžik, být bez časových rozměrů - slovesa okamžitá, př. střelil, hodil, anebo může probíhat souvisle a nepřetržitě - slovesa trvací, př. šel, četl, psal.
Míra děje. Vyjadřujeme malou míru děje, částečnost, př. popojel, nahnul se, nebo velkou míru děje (s citovým zabarvením), př. nadělali se (nepříjemností), (to) jsme si polenošili.
Zdrobnělost a úsilnost. Málo početná skupina sloves, př. zdrobnělá (deminutivní) - hajinkej, papinkej - vesměs mazlivá slova v řeči k dětem; a úsilná (intenzívní) slovesa se zabarvením familiárním i pejorativním (hanlivým), př. žádal - žadonil; hmatal- chmatal, šmatal, šmátral aj.
Účinnost (kauzativnost). Kauzativní slovesa jsou přechodná slovesa znamenající "(z)působit, aby se dál děj základního slovesa", př. působit, aby voda vřela - vařit; způsobit, aby panenka seděla - posadit aj.
Snahovost. Snahová slovesa vyjadřují snahu o uskutečnění nějakého děje. V češtině nemají zvláštní formu, užívá se sloves opětovacích, př. kupuje chatu - jedná, snaží se o koupi chaty.
SLOVESNÉ TŘÍDY A VZORY :
Z hlediska vzniku lze zakončení tvarů přítomných dále analyzovat, př. -eš (neseš), -íš (prosíš), -áš (děláš), -áme (děláme), -áte (děláte), -íte (prosíte) apod. Je zde zřejmá společná část -š, -me, -te a rozdílná část -e-, -í-, -á-. Tato rozdílná část je vývojově tzv. příznak (téma) prézentního kmene (přípona kmenotvorná). 3. os. sg je tvarem bez vlastní koncovky, a proto je zde patrný prézentní kmen na -e- (nes-e), -ne- (tisk-ne), -je- (kupu-je), -í- (pros-í), -á- (děl-á), podle něhož dělíme slovesa do pěti tříd.
Malá skupina sloves byla bez příznaku (tématu) prézentního kmene (js-me, js-te x nes-e-me, nes-e-te). Tato slovesa se nazývají bezpříznaková (atematická), př. být, vědět, jíst, dát.
PRVNÍ SLOVESNÁ TŘÍDA (-e-)
Rozdíl mezi jednotlivými typy je nejlépe patrný v příčestí minulém, podle něhož můžeme vydělit tři typy:
Nulová infinitivní kmenotvorná přípona, př. nese - nesl, peče - pekl.
Kmenotvorná přípona -a-, př. bere - bral - brát; maže - mazal - mazat.
Kmenotvorná přípona -e, př. tře - třel - třít.
Vzor NESE (nes-l, nést/-ti), podvzor PEČE (pek-l; péci)
Podle vzoru NESE se časují slovesa se zakončením tvarotvorného základu na souhlásku -s (pase), -z (veze), -b (zebe - zábst); dále -d (klade), -t (mete); u některých sloves dochází k hláskovým alternacím ve tvarech imperativu (mést - meť) a v infinitivu (vede - vést, mete - mést). Ke vzoru řadíme i slovesa jede a jde, jejichž tvary z kmene infinitivního jsou nepravidelné. U slovesa číst se střídá e/i, př. četl - číst.
Podvzor PEČE. U vzoru dochází: k střídání hlásek k/c/č - tendence k vyrovnání na -č- (tvar pekou chápeme jako knižní). V infinitivu dále dochází ke střídání hlásek e/é, př. péci - pekl, vléci - vlekl, téci - tekl; e/i, př. sekl - síci; u/ou, př. tlouci - tluče; k střídání h/z/ž, př. mohl - může, stříci - střehu, střežeš - střez - střehl - postřehl. Sloveso vléci a jeho předponové odvozeniny mají vedle pravidelných tvarů podle první třídy také tvary podle druhé třídy (vzor TISKNE), př. navléci - navleču, navlečeš...navleč; navléknout - navléknu, navlékneš..., navlékni. Sloveso říci má podle podvzoru PEČE tvary přechodníku přítomného (řka, řkouc, řkouce) a infinitivu; ostatní tvary tvoří podle vz. TISKNE. Jeho předponové odvozeniny mají tvary podle vz. TISKNE.
Vzor BERE (bra-l, brát/-ti); podvzor MAŽE (maza-l, mazat/-ti)
Podle vzoru BERE se časují slovesa se základem zakončeným na -r-, -l-, -n-, př. pere, stele, žene. Původní střídání r/ř zastaralo (bereš x béřeš). Jednoslabičná slovesa zakončená na -p-, -v- tvoří imperativ morfémem -i, př. cpát - cpi, řvát - řvi, štvát - štvi..., a v pl mají dvojtvary, př. rvěme/rveme, cpěme/cpeme. Některá dvojslabičná slovesa mají i tvary podle vzoru DĚLAT (chápat, chrápat, hrabat, klamat, lámat, plavat, kašlat), př. hrab/hrabej, klam/klamej, kašli/kašlej apod.
Podvzor MAŽE - dochází k měkčení hlásky v základu, a to: u dvojslabičného infinitivu: z/ž (kázat - káže), k/č (plakat - pláče), n/ň (stonat - stůně); u jednoslabičného infinitivu: s/š (psát - píše), h/ž (lhát - lže), sl/šl (slát - šle, odeslat - odešle). Tato skupina sloves má v 1. os. sg. a 3. os. pl vedle základních koncovek -u, -ou také zastarávající knižní -i, -í, př. mažu - maži, mažou - maží. Některé slovesné tvary kolísají ke vzoru DĚLAT, př. plakat - pláče (plakaje, plač/plakej); slovesa skákat, stonat mají přechodník přítomný a rozkazovací způsob jen podle vzoru DĚLAT, př. skákaje, stonaje, skákej, stonej.
Vzor TŘE (tře-l; třít/-ti)
Řadíme k němu slovesa, jejichž tvarotvorný základ je zakončen souhláskou -ř- (mimo přechodník přítomný) a infinitivní kmen na -e, které se v infinitivu pravidelně střídá s -í, př. tře - třít. Jde o neproduktivní slovesný typ a řadíme k němu slovesa: dřít, mřít, přít se (opřít se), střít (prostřít), vřít, zavřít, mlít aj.
DRUHÁ SLOVESNÁ TŘÍDA (-ne-)
Slovesa uvnitř této třídy členíme do tří skupin:
Infinitivní kmen má nulovou kmenotvornou příponu: tvarotvorný základ je zakončen na souhlásku, př. tiskne - tiskl, tisknout.
Kmenotvorná přípona -nu v příčestí činném, př. mine - minul, minout.
Nepravidelný typ. Tato slovesa mají prézentní kmen na -n-e (nebo -m-e) a v příčestí činném infinitivní kmenotvornou příponu -a-, začne - začal, začít.
Vzor TISKNE (tisk-l; tisknout/-ti)
Podle vzoru se časuje poměrně velký počet sloves z nichž mnohá jsou citoslovečného základu, př. bouchnout, cinknout, cvrnknout; expresívní, př. blebtnout, špitnout, nemuknout; hovorová, př. čutnout, risknout; nedokonavá slovesa vytvořená od primárních adjektiv, př. blednout, hořknout, stárnout; dokonavá slovesa s momentánním významem, př. leknout, sednout, kleknout aj. Některá slovesa splývají se vzorem MINOUT, zvláště v příčestí činném, př. ťuk - ťuknul/ťukl, ALE: ťuknutí, ťuknuv. Hovorové varianty projevují tendenci k -nu-, př. couvl - couvnul. U sloves citoslovečného původu jsou tyto tvary považovány za rovnocenné, př. klepl/klepnul. Přípona -nu- bývá zvláště v příčestí trpném, př. zamítnout (zamítnut), zhlédnout, odříznout. Příčestí bez této přípony - na -en-, př. tištěn, tažen, bývá u sloves s kořenným zakončením na -h-, které se mění v -ž, př. tažen, dostižen, obsažen, řidčeji s kořenem na -k, -sk, -ch, které se mění na -č, - šť, -š, př. dotčen, zatčen, tištěn, nadšen. Někdy jsou u sloves s uvedenými kořeny obojí tvary, bývá však mezi nimi významový rozdíl, př. tištěn (spis) x tisknout (ruce), zatčen (uvězněn) x zatknut (zabodnut), obsažen (v čem) x obsáhnut (zrakem). V obecné češtině jsou tvary s -nu- hojnější. K některým slovesům této skupiny se příčestí trpné netvoří, př. slovesa s významem změny stavu (stárne, zbledne aj.) a slovesa bezpředmětová (chladne, křupne aj.). Alternace se týkají také samohlásek, př. a/á (vyplázl - vyplazen), e/é (oblékl - oblečen).
Připomínáme, že sloveso řekne je nepravidelné a některé staré tvary má podle vzoru PEČE, př. řku (jářku), řkou, rci!, řka. Sloveso žhnout má i tvary podle 1. slovesné třídy, a to příčestí činné, př. žhl, žhla/žehla, žhlo/žehlo, a přechodník přítomný žha, žhouc, žhouce. Sloveso rozžehnout má tvary tvořené z infinitivního kmene podle vzoru ZAČNE - v kmeni se střídá a/e - rozžehl/rozžal, rozžehnuv/rozžav, rozžehnut/rozžat, rozžehnutí/rozžetí.
Vzor MINE (minu-l; minout/-ti)
Ke vzoru řadíme nepočetnou skupinu sloves, jejichž slabičný základ je zakončen na krátkou samohlásku, nebo na slabikotvorné r, l, př. plane, vane, tone; klne, trne. Skupina sloves tvořená ze základového -pomenout předponami o-, při-, roz-, u-, vz-, (po)za- aj. má v příčestí činném a v přechodníku minulém varianty podle vz. TRPĚT, SÁZET, př. připomenul/připomněl, připomenuv/připomněv. Sloveso odpočinout má tvary i podle vz. ZAČÍT, př. odpočinul/odpočal, odpočinut/odpočat. Sloveso stanout se se časuje pravidelně, ale tvar stát se je bez -nu-, analogicky stane se, stalo se, stát.
Vzor ZAČNE (zača-l, začít/-ti)
Ke vzoru náleží uzavřená skupina dnes již zastaralých sloves, jejichž tvarotvorný základ představuje jediná souhláska, př. po-č-ne, po-č-al; ž-ne, ž-al aj. Patří sem především předponová slovesa odvozená od základového -čít (počít, započít, načít), dále slovesa tne - tnout, pne - pnout, žne - žnout, vezme - vzít, jme- jmout, dme - dmout, od nich tvořená předponová slovesa a slovesa od základového jmout, př. dojmout, najmout, vyjmout aj. Některé dubletní tvary předponových sloves se rozlišují slohově i sémanticky; podoby s -nu- jsou užívány ve významu konkrétním (napnul strunu x napjal síly, vysoké napětí).
TŘETÍ SLOVESNÁ TŘÍDA (-je-, -uje-)
Na základě rozdílné podoby infinitivního kmene se slovesa této třídy dělí do dvou skupin:
Slovesa s nulovou infinitivní kmenotvornou příponou; kryje - kry-l, krýt.
Slovesa s infinitivním kmenem tvořeným složenou kmenotvornou příponou -ov-a-; kupuje - kupoval, kupovat.
Vzor KRYJE (kry-l; krýt/-ti)
Slovesa tohoto typu jsou neodvozená, jednoslabičná, mají prézentní kmen zakončen na samohlásku, př. y/i: kryje, bije; a: laje; e/ě: pleje, oděje; u: pluje, a infinitivní kmen s nulovou kmenotvornou příponou kryl. Jde o skupinu uzavřenou a neproduktivní. Podle vzoru KRYJE se časuje asi 50 primárních sloves a slov od nich odvozených, několik sloves se vyskytuje jen v podobě předponové, př. obout, zout, okřát. V 1. os. sg a 3. os. pl jsou spisovné tvary s koncovkami -i, -í, tvary na -u, -ou (kryju, kryjou) jsou hodnoceny jako hovorové. Některá slovesa, v jejichž infinitivních tvarech je v kmeni -á-, mají v přítomných tvarech -e-/-ě-, př. vát, vál - věje; ohřát, ohřál - ohřeje; přát, přál - přeje aj. Některá slovesa na -í mají dublety vázané na dvojí možnost podoby samohlásky v základu (druhá z variant je však méně častá, popř. slohově příznaková), např. i/e: v prézentních tvarech - lít, lil - liji/leji, lij/lej, lije, lijíc/leje, lejíc, a v příčestí činném, př. sít - sil/sel. V příčestí činném se objevuje varianta ě/á, př. dít - dělo se/dálo se; e/a: v příčestí trpném, př. proklít - proklet/proklat; a i/u: čít (tušit) - čije/čuje, čil/čul.
Kolísání. Některá slovesa na -á nebo s alternací ě,e/i v infinitivním kmeni mají v prézentním paradigmatu dublety, a to řídké, knižní nebo zastaralé tvary podle vzoru DĚLAT, př. vlát, hrát, zrát (hraje/hrá, vlaje/vlá, zraje/zrá; hraj/hrej). Řídké a knižní tvary jsou podle vzoru TRPĚT, např. chvět se/chvít se - chvěje se/chví se, chvěj se/chvi se; a skvít se - skvěje se/skvi se, skvěji se, skví se, skvěj se/skvi se. Slovesa kout, plout, snout s dloužením u/ou v infinitivu mají tvary jednak podle vzoru KRÝT, jednak podle BRÁT nebo KOPAT. Původně měla tato slovesa značně rozdílný prézentní a infinitivní kmen (kuje - kovat, snuje - snovat a oproti tomu pluje - plout). Vyrovnáním těchto podob se jejich paradigma zdvojilo a vznikla tak nová slovesa dvě, každé s jinou konjugací, př. kout - kuje, kovat - kove/ková, ale je možná i tvarová kombinace původní kovat/kuje. Podobně: plout - pluje, plovat - plove, nověji plavat - plave; snout - snuje, snovat - snove/snová, ale u víceslabičného tvaru jen osnuji, osnuješ, osnuje, osnoval - ztráta slovotvorné motivace a přeřazení ke vzoru KUPOVAT.
Vzor KUPUJE (kupova-l; kupovat/-ti)
Jde o nejproduktivnější vzor z časovacích typů. Náleží k němu slovesa odvozená z podstatných jmen, př. cestovat, obchodovat, bojovat; ze sloves, př. zrazovat, navštěvovat; z příslovcí, př. opětovat, opakovat; z citoslovcí, př. hudrovat, a většina sloves přejatá z cizích jazyků, př. absolutizovat, kooperovat, realizovat aj.
Délka ve finální slabice odvozovacího základu se zpravidla krátí, př. navštívit - navštěvovat, zvýšit - zvyšovat, prohloubit - prohlubovat. U sloves nově vzniklých však zůstává kvantita obvykle nezměněna, př. vyústit - vyúsťovat, popř. se užívá obou podob, př. umístit - umísťovat/umisťovat, vysídlit - vysídlovat/vysidlovat, zmírnit - zmírňovat/zmírňovat.
ČTVRTÁ SLOVESNÁ TŘÍDA (-í-)
Na základě rozdílů v kmeni prézentním a infinitivním členíme slovesa uvnitř třídy do dvou skupin:
infinitivní kmenotvorná přípona -i-, vzor PROSIT;
infinitivní kmen má příponu -ě(e)-:
slovesa, která mají ve 3. os. pl, v přechodníku přítomném a v imperativu nulovou kmenotvornou prézentní příponu - vz. TRPĚT (trpí - trpěl, trp-0-í);
slovesa s rozšířenou podobou prézentní kmenotvorné přípony - vz. SÁZET (sází - sázel; sáz-e-jí /sáz-í).
Vzor PROSÍ (prosi-l, prosit/-ti)
Vzor je silně zastoupen a zahrnuje více než polovinu celkového počtu základových sloves 4. třídy. Mnoho sloves je z dnešního hlediska neodvozených, př. bořit, cedit, dojit, chytit. mísit aj. Uzavřenou skupinu představují deverbativa s významem "působit" aby se dělo to, co vyjadřuje základové sloveso, př. budit, hasit, položit, postavit, pověsit, trápit, vařit aj. V imperativu dochází k alternacím: a/á, př. chválí - chval; é/e, př. léčí - leč; i,y/í,ý,př. řídí - řiď, mýlí se - (ne)myl se; ů/u,př. půlí - pul; ou/u, př. soudí - suď; i/ě/e, př. pospíší - pospěš aj. Některá slovesa (zvláště s kmenem zakončeným na skupinu souhlásek nebo na jednu souhlásku, před níž předchází dvojhláska či samohláska dlouhá) mají v imperativu dvojí tvary, př. masti/masť, zabrzdi/zabrzď, schouli se/schul se, zapýři se/zapyř se. Příčestí trpné tvoří slovesa této skupiny příponou -en. U řady sloves dochází ke střídání hlásek: ť/c: ošatil - ošacen - ošacení; ď/z, př. chladil - chlazen - chlazení; s/š, př. hlásit - hlášen - hlášení; sl/šl, př. zamyslit - zamyšlen - zamyšlení; sť/šť, př. pohostit - pohoštěn - pohoštění; z/ž, př. pokazit - pokažen - pokažení; zď/žď, př. opozdit - opožděn - (z)poždění - opoždění. Někdy zůstává souhláska nezměněna, zvláště u sloves novějších, př. zušlechtěn, nahromaděn, pokosen, zobrazen aj.
Vzor TRPÍ (trpě-l; trpět/-ti)
Ke vzoru řadíme asi sto prostých základových sloves. U jednoslabičných sloves a jejich předponových odvozenin se střídá v infinitivní kmenotvorné příponě -ě(e)- v infinitivu s -í-, i když ne vždy důsledně, př. bděl - bdít, zřel - zřít, zněl - znít x čněl - čnít/čnět, hřměl - hřmít/hřmět. U některých sloves dochází ke kolísání: mezi vzory TRPÍ - PROSÍ, př. myslit/myslet, blyštět se/blyštit se, chraptět/chraptit, vřeštět/vřeštit aj.; mezi vzory TRPÍ - SÁZÍ - analogické vyrovnávání, zejména ve 3. os. pl, a to vznikem dublet, př. tlí/tleji, zní/zněji, bují/bujejí, mizí/mizejí aj.
Bát se má pravidelné prézentní tvary podle TRPĚT, infinitivní tvary podle vz. DĚLÁ, př. bát se, bání, stát se - časuje se stejně jako bát se, liší se jen v imperativu; dochází ke střídání kmenové souhlásky -o-/-ů-, př. stojí - stůj, stoje; spát má prézentní tvary tvoří podle vz. TRPĚT, př. spím...spi; spi; spě, infinitivní podle vzoru BERE, př. spal; vyspav, vyspán; spaní. U předponových sloves dochází k střídání -a-/-á- v infinitivu a substantivu verbálním protikladně, př. spát, spaní x přespal, přespání...
Vzor SÁZÍ (sáze-l; sázet/-ti)
Původně jde o slovesa vesměs odvozená. Jsou tvořena jednak ze jmen, př. vdova - ovdovět; zvláště z adjektiv, př. lačný - lačnět; jednak ze sloves, př. sadit - sázet, zvláště typu PROSIT, změnou tvaroslovné charakteristiky. Dále sem patří slovesa neodvozená a slovesa, u nichž již odvozování není zjevné, př. potácet se, klanět se, stavět, umět, otálet, kymácet aj. Kolísání mezi vz. TRPĚT - SÁZET, př. čnít/čnět, utkvít/utkvět, hřmít/hřmět - dublety ve 3. os. pl, př. ční/čnějí, utkví/utkvějí, hřmí/hřmějí. Kolísání mezi vz. PROSIT - SÁZET se projevuje u několika sloves úplnými řadami dubletních tvarů podle obou vzorů; dlouhým užíváním dochází k prolínání tvarů, př. bydlet/bydlit, myslet/ myslit, muset/musit. Zdvojené paradigma mělo původně více sloves. Jestliže se jedna z výchozích podob (lexikálních) stala řídká nebo značně zastarala, popř. úplně zanikla, ustoupily s ní tvary paradigmatu, a to: zcela - podoba běžnější se přichýlila k některému z obou vzorů, např. SÁZET (vláčet, lačnět) nebo PROSIT (sídlit, truchlit);
jen z části - pak se zbylé dvojice tvarů (zvl. ve 3. os. pl) vzhledem ke shodám mezi slovesy 4. třídy jeví jako kolísání mezi TRPĚT - SÁZET, tj. původní dvě řady tvarů splynuly v jedno paradigma s jedním nebo několika členy variantními. Vyrovnání relativně rozsáhlých tvarotvorných diferencí mezi vz. PROSIT a SÁZET se zčásti děje prostřednictvím vzoru TRPĚT, který je jim oběma pardigmaticky blízký.
PÁTÁ SLOVESNÁ TŘÍDA (-á-)
Infinitivní kmenotvorná přípona -a- (vz. DĚLAT) se v některých tvarech dlouží - vždy v příčestí trpném, př. udělán, trestán, a v jednoslabičných infinitivech, př. dát, zvát, dbát.
Ke vzoru DĚLAT řadíme opětovací a opakovací slovesa, př. chodívat, chodívávat, nedokonavé protějšky k okamžitým slovesům 2. třídy, př. bodne - bodat, cinkne - cinkat, broukne - broukat. Řadíme sem i slovesa, pro něž je charakteristická dvojí podoba prézentních tvarů s kmenotvornou příponou -á- a vedle ní -e-, př. kopá - kope - kopal. Toto sloveso je vyčleněno jako podvzor, který tvoří přechod mezi slovesy 1. a 5. třídy. Některá slovesa 1. třídy se vzorem DĚLÁ vznikem dublet v prézentních tvarech. Naopak některá slovesa vzoru DĚLAT se sblížila prézentními tvary se slovesy 1. třídy. Toto vzájemné přizpůsobování dalo vznik skupině sloves reprezentované podvzorem KOPE/KOPÁ. Patří k němu početná skupina sloves, jejichž tvaroslovný základ končí na retnici, zřídka na -l, -s, -z, nebo -k, -ch, -r. Slovesa se základem na retnici (a ojediněle na -l) mají dublety podle vz. BRÁT:
jen v indikativu prézentu, př. zobe/zobá, dupe/dupá, dříme/dřímá;
v indikativu prézentu a v imperativu, př. klepe/klepá, klep/klepej; sypu/sypám, syp/sypej aj.
Slovesa na -s, -z, -k, -ch, -r mají dublety:
jen v indikativu prézentu, př. klouže/klouzá, kouše/kousá, vrže/vrzá aj.
v indikativu prézentu i v imperativu, př. ořu/orám, oř/orej; křešu/křesám, křeš/křesej aj., ale u předponových podob zpravidla již jen vyorej, zaorej;
také v přechodníku přítomném, př. češu/česám, češ/česej, češe/česaje; hryžu/hryzám, hryž/hryzej, hryže/hryzaje aj.
Slovesa izolovaná
Řadíme k nim tři tzv. atematická slovesa být, jíst, vědět a nepravidelné sloveso chtít. Náležela k nim slovesa dát - dám, mít - mám, ale na základě podobnosti s typem DĚLAT jsou zařazena k tomuto vzoru. Nepravidelnosti v tvarech vznikly z historických příčin.
BÝT: tvary jsou tvořeny ze tří základů: js- (jes-), bud- (vz. NÉST), by- (vz. KRÝT); složka analytických tvarů sloves. Prézentní tvar 3. os. jest je běžný pouze ve spojení to jest (tj.), jinak je pokládán za zastaralý. Ve 2. os. sg ind. préz. ve složených slovesných tvarech bývá místo jsi varianta -s, která se připojuje k prvnímu přízvučnému slovu věty, př. Kdes byl? Cos říkal?, nejčastěji k příčestí činnému (Byls tam? Věděls to?); u zvratných sloves k se, si (Ptal ses ho? Přečetl sis to?). U předponových odvozenin je třeba dbát na užívání správných tvarů ve futuru (pubudu, přibude, dobudou...), protože z obecné češtiny se prosazují nespisovné tvary (přibyde, ubyde...).
CHTÍT: dochází k alternaci ť/c (chtít - chci). Všechny tvary jsou podle typu TRPĚT, SÁZET. Imperativ a tvary přechodníku přítomného se v ustrnulé podobě vyskytují v příslovečných výrazech (chtě nechtě, chtěj nechtěj, chtíc nechtíc).
JÍST: s předponovými odvozeninami má tvary sg a 1., 2. os. pl. ind. préz. jako vz. TRPĚT (jím,, jíš, jí ...), ale 3. os. pl se základem jed- (jedí - tvar vytlačován analogickým jí) a imperativ s alternací d/z (jez!). Přechodník přítomný (jeda) není častý. Infinitivní paradigma - vz. NÉST. V infinitivu dochází k střídání e/í, d/s (jedl - jíst).
VĚDĚT: prézentními tvary se shoduje se slovesem JÍST; infinitivní paradigma - pravidelně podle vz. TRPĚT (věděl - vědění, věděv). Sloveso povědět se časuje stejně, odvozená slova (vypovědět, zapovědět) mají dubletu v příčestí trpném a substantivu verbálním (zodpovězen/zodpověděn; zodpovědění/zodpovězení). Netýká se to však slovesa odpovědet! Slovesa dovědět se, zvědět (včetně předponových) mají pravidelný imperativ (dověď se, zvěď).
VÝVOJOVÉ TENDENCE TVAROSLOVÍ SLOVES :
Vývoj počtu tvarů
Od konce 14. stol. se začal přestavovat systém tvarů: některé tvary zanikly už dříve (v 15. a 16. stol. např. supinum, imperfektum, aorist), jiné ustupují v posledních desetiletích. Méně frekventované jsou proti slovesné tvary složené z více než dvou slov: tzv. čas předminulý (antepréteritum neboli plusquamperfektum: byl jsem nesl) je dnes již archaismem. V mluveném jazyce se především v podmínkových větách stále více nahrazuje kondicionál minulý kondicionálem přítomným (Kdybych to byl věděl, byl bych mu pomohl. x Kdybych to věděl, byl bych mu pomohl.).
Nové slovesné tvary a kategorie se v jazyce vyvíjejí velmi pomalu. Neujal se vzácný obrozenský uměle vytvořený infinitiv minulý (strávivšeti) a jako neběžná jsou dosud pociťována adjektiva tvořená od přechodníku minulého podle ruštiny (vytekší, napsavší).
V poslední době se rozmáhají slovesné konstrukce, u nichž je někdy možno mluvit o tendenci formalizovat se, tj. blížit se slovesným tvarům. Jde zvláště o dvě konstrukce:
Typ Mám uvařeno, nakoupeno..., dnes počítaný mezi případy vyjadřující kategorii výsledného stavu, a stejně případy jako Útrata je zaplacena. Za útratu je zaplaceno. Dříve byla tato konstrukce podle západních jazyků nazývána préteritum prézens. Mnohdy byla pokládána za projev cizího vlivu (ich habe gekocht, j' fait, I have spoken). Dnes je nejběžnější v obecné a hovorové češtině, v níž dokonce nabývá platnosti slovesného času (Snad už zase nemáš ten prstýnek ztracenej? = Snad jsi ho zase neztratila?).
Typ Dostal jsem přidáno. Dostal přidělen byt. Jde o zvláštní druh pasívních konstrukcí. Nelze je plně počítat mezi tvaroslovné kategorie, ale mají do značné míry ráz paradigmatický: vyskytují se ve všech osobách obou čísel, ve všech časech, v infinitivu i v přechodníku, ale nelze je ještě počítat za tvary sloves. Tento typ se tvoří jen od některých sloves s dativním předmětem a vznikl ze snahy vyjádřit příjemce jako podmět věty (Bytové družstvo přidělilo občanu byt. x Byt byl občanu přidělen. x Občan dostal přidělen byt.).
U obou těchto konstrukcí nelze ještě mluvit jako o nových slovesných tvarech, ale jisté vývojové tendence k jejich formalizaci a paradigmatizaci tu lze pozorovat.
Vývoj časovacích typů a tvarů
V historickém vývoji nastávaly rozličné přesuny. Ve staré době se počet časovacích typů (tj. školsky řečeno vzorů) zvětšil, ale zase naopak po provedení jistých hláskových změn některé typy splývaly.
Již od 12. stol. se oddělil typ sázet od typu dělat (v ruštině je to dosud jeden typ), ale od 16. stol. se typ sázet úplně sblížil s typem umět a splynul s ním. Některé starší tendence se projevují v tvarosloví dosud:
Tendence k hláskovému a tvarovému vyrovnání v rámci jednoho typu i v rámci jednotlivých gramatických kategorií.
Tendence k stylistickému rozlišování dochovaných dvojtvarů.
Tendence k splývání (sbližování) jednotlivých časovacích typů a stírání některých rozdílů mezi nimi.
Tyto tendence se uplatňují zvláště v nářečích a v obecné češtině. Postupně pronikají do spisovného jazyka.
Tendence k hláskovému a tvarovému vyrovnání
Praslovanské i české hláskoslovné změny způsobily, že se zvláště u sloves I. třídy tvary jednotlivých osob odlišily kvalitou kmenové souhlásky nebo i kvantitou kmenová souhlásky. Stojí tu zpravidla proti sobě 1. os. sg. a 3. os. pl. na jedné straně proti osobám ostatním na straně druhé. Imperativ se přiklání k jedné z obou skupin: tru, trou x tři, třeš; peku, pekou x pec, pečeš, pečeme; beru, berou x béřeš, béřeme.
Už za doby obrození pronikaly podoby peču, peč, třu, třou, bereš, bere, ber do spisovného jazyka, ale jazyková teorie tomuto sbližování s jazykem běžně mluveným bránila.
J. Jungmann r. 1843 v článku Napominatel v ČCM vytýkal jako chyby třou místo trou, vyvleč místo vyvlec, střež místo střez atd. a pozdější brusiči i renomovaní badatelé (např. J. Gebauer) tento názor zastávali také. Přitom se však v obecném povědomí podoby peku, pec, béřeš apod. pociťovaly jako knižní nebo i zastaralé. Do spisovného jazyka však nové podoby pronikly. Již koncem 16. stol. se vyrovnalo příčestí minulé u vzoru trpět a u vzoru sázet s hláskovou podobou infinitivu (křičal-křičel, házal-házel), ale prézentní dvojice přadu a předu, třasu a třesu, zabu a zebu) trvaly ve spisovném jazyce až do roku 1941. Současný vývoj spěje k úplnému vyrovnání i ve spisovném jazyce. Zatím prakticky zůstávají už jen podoby mohu, mohou, střehu, střehou jako jediné podoby spisovné.
Obdobné procesy se objevují i u příčestí trpného sloves typu prosit (prošen). Historická tendence je vyrovnat i zde kmenovou souhlásku. Naproti staročeskému cícen, čtěn, upachcen je později cítěn, čten, upachtěn, ale přece jen u starých sloves se ve velké většině případů stará souhláska vzniklá palatalizací uchovala (vožen, hašen, posvěcen). Vyskytuje se zvláště v nářečí v Čechách - směrem na východ zesiluje tendence střídání odstranit (v spisovné slovenštině už není). Pravidla z roku 1941 vyrovnala starší kolísání (bloudění x blouzení, raděn x razen, přivoděn x přivozen apod. U sloves nověji vzniklých se střídání hlásek neobjevuje (kreslen, odsouhlasen).
Hláskově se postupně vyrovnávají i koncovky 1. os. sg. a 3. os. pl. Od 14. století po přehlásce u v i mají slovesa s kmenem zakončeným na měkkou souhlásku koncovky -i, -í (maži - maží, kupuji - kupují). Od 17. století se analogicky podle tvrdých sloves v nářečích znovu objevují koncovky -u, -ou (mažu - mažou, kupuju - kupujou). Za obrození se o tento jev vedly dlouho spory:
Václav Kliment Klicpera se omlouval ze tvar pošlu místo pošli; J. K. Tyl spory o tuto koncovku pokládal za malicherné. Až J. Gebauer ustálil zase -i, -í; koncovku -u povoloval u čtyř sloves: pošlu, kašlu, stůňu, lžu; u všech ostatních požadoval -i, -í (káři, oři, maži).
Infinitivní tvary na -ti dostaly po 2. světové válce charakter tvarů knižních, podobně podoby tru, mru, trou, mrou; maži, káži apod.
Časovací typy :
Podle produktivity:
Typ kupovat: tvoří se tak nedokonavá slovesa k dokonavým (zastínit - zastiňovat, zdomácňují se slova cizí (korigovat).
Typ dělat: opakovací slovesa nosívat, nosívávat...
Typ sázet: tvoření sloves od adjektiv (malomyslnět, děravět).
Typ prosit: od přídavných jmen (uschopnit, zveličit) a od podstatných jmen (zedničit, nádeničit).
Typ -nout: risknout, skáknout.
Ostatní typy už produktivní nejsou, počet sloves, která k nim patří, je uzavřený, a dokonce se zmenšuje.